Připravujeme generaci Alfa na realitu práce – nebo na svět, který už neexistuje?

„Jako HR leader i máma generace Alfa vidím, jak rychle se začíná rozcházet škola, očekávání firem a realita práce.  Generace Alfa přichází. Jsou na ni připravené školy… a jsme na ni připraveni my?“

O generaci Alfa se často mluví jako o „budoucnosti“. Jenže ona už je tady. Sedí dnes ve školních lavicích, vybírá si střední školy, učiliště, brigády – a za pár let vstoupí na trh práce. A já si čím dál častěji kladu otázku: zapadají do sebe světy, které pro ně vytváříme? Svět školství, očekávání firem a samotné nastavení mladých lidí.

Firmy chtějí potenciál a odvahu jít vlastní cestou. Najdou?

Ve firmách dnes hledáme lidi, kteří jsou proaktivní, přemýšlí samostatně, mají svůj názor, chtějí se rozvíjet a dokážou převzít odpovědnost za vlastní výsledky.

V prostředí obchodních týmů (a v našem případě i v modelu multilevel marketingu) to platí dvojnásob. Krom hotových profíků (kterých je ovšem jak šafránu), hledáme potenciál, chuť učit se, odvahu jít vlastní cestou – a schopnost fungovat v jasně daném systému.

A pak přijdou mladí lidé ze škol. Chytří. Rychlí. Digitálně zdatní. Často ale čekají přesný návod a velmi často se bojí udělat chybu. Jak to? A tak přemýšlím a hledám odpověď.

A tak přemýšlím: změnily se moje talenty opravdu, nebo se jen dostaly více ke slovu ty, které byly potlačené? Možná obojí. Moje vlastní rozhodnutí věnovat se rozvoji sebe i druhých mi umožnily vidět to, co bylo dříve přehlíženo.

Rodina. Ta vytváří prostředí, ve kterém děti vyrůstají a zcela zásadně je ovlivňuje. Dává jim pocit bezpečí, lásku, podporu, ale také nastavuje hranice a pravidla a ukazuje dětem vzorce chování. Právě rodina by měla děti podporovat v tom, aby poznaly svůj potenciál a měly odvahu (nejen) jít vlastní cestou. Děje se to ale přirozeně? Často vidím (či slyším) rodiče – zajisté s dobrým úmyslem a nezáměrně – jak „řeší“ za své děti naprosto vše. Dítě má nalajnovaný život výběrem mateřské školy počínaje a vysokou školou konče. První stupeň základky se samými jedničkami, druhý také, pak rodiče vyberou střední školu (v 15ti letech si o tom přece nebude rozhodovat sám(!), zájmové aktivity atd. Hlavně mít vše pod kontrolou, hlídat, nastavovat, rozhodovat…Ale proč vlastně?

Škola. Když to velmi zjednoduším (a nechci tím nijak kritizovat systém českého školství), funguje to tak, že když něco zvládneš – dostaneš jedničku, nezvládneš – dostaneš pětku. Učíš se spoustu teorie, kterou mnohdy v budoucnu ani nevyužiješ. Když už přijde občas něco z praxe, je to často zastaralé nebo nefunkční. Např. můj syn se v 8. třídě základní školy učil vytvářet CV ve Wordu. Vypadalo podobně jako mé CV, které jsem si vytvořila před 15lety, a to včetně obsahové části. Školství se v tomto posouvá jen velmi pomalu, je to velká škoda. Přitom by stačilo málo – propojit školy a firmy….

Multilevel není zkratka. Je to zrcadlo připravenosti.

Multilevel model je často nepochopený. Není to jednoduchá cesta, není pro každého. Zároveň ale dává prostor zachovat si vlastní styl, autenticitu a tempo. A právě tady vidím obrovský potenciál generace Alfa – pokud jim nevezmeme jejich jedinečnost ve jménu systému. Systém má dávat rámec, ne uniformitu.   

V ZFP tohle vnímám dlouhodobě velmi silně. Stavíme na jasných hodnotách, kterými jsou odpovědnost, partnerství, úspěch a nadšení, zároveň také dáváme lidem prostor být sami sebou. Nechceme z nikoho dělat kopii někoho jiného. A právě to je podle mě klíčové i pro generaci Alfa.

Často slýchám, že „nevydrží“, „chtějí všechno hned“ nebo „nejsou loajální“. Já v tom ale vidím spíš potřebu smyslu, zpětné vazby a jasného proč. Pokud jim dokážeme dát strukturu, která není svazující, a zároveň jim ponecháme svobodu projevu, mohou vyrůst ve velmi silné osobnosti. Multilevel k tomu má paradoxně blíž než rigidní hierarchické modely – právě proto, že umožňuje růst vlastním tempem a podle vlastních silných stránek.

Značka ZFP pro mě znamená dlouhodobost, lidskost a práci s potenciálem. Nehoníme rychlé výsledky na úkor lidí. A to je přesně prostředí, ve kterém generace Alfa může uspět. Ne když je budeme „lámat“, ale když je budeme vést. Ne když jim budeme říkat, kým mají být, ale když jim pomůžeme objevit, kým už jsou. Pokud tohle pochopíme včas, nemusíme se budoucnosti trhu práce bát. Naopak – můžeme ji aktivně tvořit.

Co vidím doma jako máma

Velmi silně se mi tyhle úvahy propojují s vlastní zkušeností s mými dětmi.

Vidím generaci, která se přirozeně ptá „proč“, nechce slepě přebírat autoritu a potřebuje rozumět smyslu věcí. Zároveň ale vyrůstá ve vzdělávacím systému, který stále často oceňuje správnou odpověď a splnění zadání, ne dovednosti, které budou klíčové pro práci – komunikaci, sebereflexi, práci s chybou a schopnost se rozhodovat bez návodu.

A pak se divíme, že mladí lidé tápou při vstupu do reality práce.

Nemyslím si, že by selhávali mladí. Nemyslím si ani, že by selhávaly firmy. Myslím, že systémy spolu nemluví. Školy připravují na „správnost“. Firmy potřebují „schopnost obstát v nejistotě“. A generace Alfa stojí mezi tím.

Pokud jim nedáme bezpečný rámec, ale zároveň prostor pro vlastní identitu, pokud je budeme chtít „předělat“ místo rozvíjet, pak budeme dál mluvit o nepřipravených absolventech. Místo toho, abychom si položili otázku, zda nejsou jen připravováni na jiný svět, než který na ně čeká.

Závěrem: Generace Alfa není problém. Je to test.

Test adaptability firem. Test odvahy HR. Test relevance vzdělávacího systému.

Ve firmách – včetně těch obchodních – nevyhrají ti, kteří budou čekat na „hotové lidi“. Ale ti, kteří se naučí pracovat s potenciálem, jedinečností a odpovědností nové generace.

Budoucnost totiž nebude o tom, kdo lépe nastaví pravidla, ale kdo dokáže vytvořit smysluplný rámec pro růst lidí.

Otázka pro vás:

Cítíte i vy ve firmách (nebo doma u vlastních dětí), že generace Alfa přichází s jinými očekáváními, než na jaká jsme byli zvyklí? A připravujeme je na to opravdu správně?