This article is also available in English 🇬🇧
📖 Čtete příběh Aarati poprvé? / New to Aarati’s story?
Začněte původním článkem. / Start with the original article.
Česká verze / English version
Před rokem jsme sdíleli příběh Aarati – mladé ženy z Nepálu, které byl budoucí manžel vybrán už v sedmi letech. Místo aby přijala život, který za ni naplánovali jiní, vsadila všechno na jednu kartu. Sbalila si kufr, sama odjela do České republiky a začala žít podle vlastních rozhodnutí.
Poté, co jsme její příběh zveřejnili, stalo se něco nečekaného. Jednou z organizací, které se rozhodly Aarati podpořit, byla společnost Accace Czech Republic, která jí přispěla na studium vysoké školy. Ještě větší radost máme, že se Accace rozhodla Aarati podpořit i v dalším akademickém roce.
A tak nám přišlo, že nadešel ten pravý čas zeptat se Aarati, co se za uplynulých dvanáct měsíců změnilo. Rozhodli jsme se na její příběh navázat formou rozhovoru a dát Aarati prostor, aby vlastními slovy popsala, co pro ni bylo nejtěžší, na co je nejvíce hrdá, jak se za tu dobu změnila a v co doufá do budoucna.
Ohlédnutí
Když se ohlédneš za uplynulým rokem, co se ve tvém životě změnilo nejvíc?
Myslím, že největší změnou je to, že si teď mnohem více věřím. Když jsem poprvé přijela do České republiky, byla jsem opravdu hodně stydlivá. Všechno pro mě bylo nové a nebyla jsem si jistá, jestli dělám věci správně. Byla jsem nervózní i z obyčejného rozhovoru s nadřízenými nebo kolegy.
Dnes už to tak nemám. Na univerzitě jsem vedla studentské projekty, dokážu mluvit s novými lidmi, aniž bych všechno příliš analyzovala, a cítím se mnohem lépe sama se sebou. Pořád se mám co učit, ale když se porovnám s člověkem, který sem před dvěma lety přijel, ten rozdíl je opravdu velký.
Co bylo za poslední rok nejtěžší?
Myslím, že nejtěžší byla operace slepého střeva. Nebyla to velká operace, ale bylo to poprvé, kdy jsem něco takového musela zvládnout bez své rodiny.
Když jsem byla nemocná v Nepálu, rodiče se o mě vždy starali. Tentokrát jsem byla v nemocnici sama a pořád jsem na ně myslela. Přála jsem si, aby tam mohli být se mnou. Myslím, že právě tehdy se mi po domově stýskalo nejvíc. Zároveň jsem si ale uvědomila, že dokážu sama zvládnout i těžké situace.
Na jaký svůj úspěch nebo okamžik jsi nejvíc pyšná?
Jsem pyšná na to, že pokračuji ve studiu. Zažila jsem chvíle plné stresu a někdy se mi opravdu hodně stýskalo po domově, ale nikdy jsem to nechtěla vzdát. Každá zkouška, kterou jsem zvládla, a každá překážka, kterou jsem překonala, mi dodaly trochu víc sebevědomí. Když se dnes ohlédnu zpátky, jsem pyšná na to, jak dlouhou cestu jsem ušla.
Co bys poradila sama sobě v době, kdy jsi přijela do České republiky?
Řekla bych si, ať se tolik nebojím. Dělat chyby je v pořádku, protože právě díky nim se člověk učí. Také bych si řekla, ať se tolik netrápím tím, co si o mně myslí ostatní. Na začátku je všechno těžké, ale časem se to stane normální součástí života. Řekla bych si jen: „Věř sama sobě. Zvládneš to.“
Život v České republice
Cítíš se dnes v České republice víc doma než před rokem?
Ano, rozhodně. Myslím, že se Česká republika stala mým druhým domovem.
Nemyslím si, že to byl jeden konkrétní okamžik, kdy jsem si najednou řekla, že jsem doma. Stalo se to postupně. Zvykla jsem si na univerzitu, práci i běžný každodenní život.
Potkala jsem také spoustu milých lidí. Jednou jsem byla v práci v Mango a jedna česká paní se mě zeptala, jestli nejsem unavená. Začaly jsme si povídat a ptala se mě, odkud jsem a co tady dělám. Pak mi řekla, že kdybych někdy potřebovala pomoct zorientovat se v Česku, můžu se na ni kdykoliv obrátit.
Řekla jsem jí, že už tady žiju skoro dva roky, a obě jsme se tomu zasmály. Byla to jen krátká konverzace, ale dodnes si ji pamatuju, protože byla opravdu laskavá. Takové okamžiky člověku život daleko od domova hodně usnadní.
Co tě na životě v České republice stále překvapuje?
Pořád mě překvapuje, jak je tady všechno organizované. Líbí se mi také, jak lidé dodržují pravidla a respektují osobní prostor ostatních. Je to hodně jiné než to, na co jsem byla zvyklá, ale dnes je to něco, čeho si opravdu vážím.
Co ti z Nepálu chybí nejvíc?
Nejvíc mi chybí rodina. Také mi chybí naše festivaly, kopce a hory a pocit, že jsem obklopená lidmi, kteří mě znají celý život. A samozřejmě mi chybí nepálské jídlo. Myslím, že ten pocit nikdy úplně nezmizí.
Je nějaký český zvyk, tradice nebo jídlo, které sis oblíbila?
Opravdu se mi líbí, že se lidé zdraví „Dobrý den“, ať přijdou kamkoliv. Přijde mi to jako krásný projev respektu. A musím říct, že mám opravdu ráda české knedlíky, hlavně ty plněné vegetariánské.
Je na české kultuře něco, co ti stále připadá matoucí nebo čemu je pro tebe těžké porozumět?
Na začátku mi připadalo, že jsou lidé tady mnohem uzavřenější než v Nepálu. U nás doma je úplně běžné dát se do řeči s člověkem, kterého neznáte, ale tady mi chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla. Když ale Čechy poznáte blíž, zjistíte, že jsou opravdu laskaví a ochotní pomoci. Myslím, že jen potřebují trochu více času, aby se otevřeli.
Studium a kariéra
Jak se ti daří ve škole?
Studium se mi daří a mám radost i ze svého studijního průměru. Každý semestr se naučím něco nového. Samozřejmě jsou i těžké předměty a náročná zkoušková období, ale učení mě baví. Myslím, že univerzita mi pomohla vyrůst nejen po studijní stránce, ale i jako člověku.
Které předměty tě baví nejvíc a proč?
V poslední době mě nejvíc baví účetnictví. Na střední škole jsem ho nikdy nestudovala, takže když jsem nastoupila na univerzitu, bylo pro mě úplně nové. Ze začátku jsem si myslela, že bude opravdu těžké, ale čím víc jsem se učila, tím víc mě začalo bavit. Dnes je to jeden z předmětů, na který se nejvíc těším.
Co ses za poslední rok naučila – nejen na univerzitě, ale i sama o sobě?
Myslím, že jsem zjistila, že jsem silnější, než jsem si myslela. Život v jiné zemi člověka hodně naučí, protože spoustu věcí musí zvládnout sám. Naučila jsem se také, že je v pořádku požádat o pomoc, když ji potřebuji.
Jakou práci nebo stáž bys v budoucnu chtěla dělat?
Chtěla bych pracovat jako účetní v mezinárodní společnosti, kde se budu moct dál učit a profesně růst. Také mě baví poznávat lidi z různých zemí a kultur, takže bych moc ráda pracovala právě v takovém prostředí.
Jak si představuješ svou budoucí kariéru?
Doufám, že budu mít práci, ve které se budu neustále učit něco nového. Chci být opravdu dobrá v tom, co dělám, a postupně přebírat větší odpovědnost. Také doufám, že jednou budu moct pomáhat dalším mladým lidem stejně, jako lidé pomohli mně.
Každým dnem silnější
Když jsme se poprvé potkaly, říkala jsi mi, že je pro tebe těžké navazovat přátelství. Změnilo se to?
Ano, myslím, že hodně. Pořád jsem trochu stydlivá, když se s někým seznamuji poprvé, ale je to mnohem jednodušší než dřív. Na univerzitě i v současné práci jsem si našla opravdu skvělé přátele. Chvíli to trvalo, ale dnes už mám kolem sebe lidi, se kterými se můžu smát, požádat je o pomoc nebo s nimi trávit čas. A to pro mě znamená opravdu hodně.
Jak by ses dnes popsala?
Myslím, že jsem sebevědomější, samostatnější a otevřenější než před rokem. Pořád jsem to já, ale hodně jsem se změnila. Už o sobě tolik nepochybuji a mnohem častěji jsem ochotná zkoušet nové věci, i když z nich mám trochu strach.
Myslíš si, že ses během posledního roku změnila? Pokud ano, v čem?
Ano. Myslím, že jsem se naučila víc důvěřovat sama sobě. Dříve jsem si pořád kladla otázku, jestli dělám správná rozhodnutí. Dnes mám občas pochybnosti také, ale už jim nedovolím, aby mě zastavily. Uvědomila jsem si, že je v pořádku nemít všechno dokonale naplánované, a prostě jdu dál.
Co ti pomáhá zvládat těžké chvíle?
Naděje. Když prožívám těžké období, připomínám si, proč jsem sem vůbec přišla. Myslím na svou rodinu, na všechno, co pro mě udělala, i na budoucnost, kterou se snažím vybudovat. To mě drží nad vodou.
Jsem také vděčná lidem, kteří mě na mé cestě podporovali. Vědomí, že existují lidé, kteří ve mě věří, mi dodává ještě větší motivaci pokračovat.
Když vám někdo věří
Minulý rok se společnost Accace rozhodla podpořit tvoje studium. Co pro tebe tato podpora znamenala?
Znamenala pro mě opravdu hodně. Samozřejmě mi finanční podpora velmi pomohla, ale znamenala také to, že ve mě někdo věří a věří v můj potenciál. Dodalo mi to hodně sebevědomí a motivovalo mě pracovat ještě usilovněji.
Jak tato podpora ovlivnila tvůj život?
Hodně mi usnadnila život, protože jsem se mohla víc soustředit na studium a nemusela jsem mít takové obavy z financí. Zároveň mě motivovala dosahovat co nejlepších výsledků, protože jsem chtěla co nejlépe využít příležitost, kterou jsem dostala.
Co bys chtěla vzkázat lidem a organizacím, které podporují mladé lidi ve vzdělávání?
Chtěla bych jim jednoduše poděkovat. Někdy si možná ani neuvědomují, jak moc pro někoho jejich podpora znamená, ale může úplně změnit jeho život.
Vzdělání otevírá tolik dveří a když pomůžete jednomu studentovi nebo jedné studentce, pomáháte mladému člověku vybudovat lepší budoucnost.
Každé dívce, která to čte…
Kdy sis uvědomila, že si chceš vybrat vlastní životní cestu?
Nemyslím si, že to byl jeden konkrétní okamžik. Docházelo mi to postupně, jak jsem vyrůstala. Kolem sebe jsem každý den vídala ženy, které neuvěřitelně tvrdě pracovaly. Vařily pro své rodiny, pracovaly na polích, staraly se o krávy, buvoly a kozy, sekaly pro ně trávu a potom se vrátily domů, kde dál pečovaly o ostatní. Moc si jich vážím, protože vím, kolik toho pro své rodiny obětují.
Právě to mě ale přivedlo k tomu, že jsem si uvědomila, že pro sebe chci něco jiného. Chtěla jsem studovat, mít vlastní kariéru a rozhodovat o svém životě sama. Věděla jsem, že právě vzdělání mi tuto příležitost dá, a proto jsem se rozhodla vydat touto cestou.
Co ti dalo odvahu bojovat za život, který jsi chtěla, i když to znamenalo opustit všechno, co jsi znala?
Nebylo to jednoduché rozhodnutí, protože jsem nikdy předtím nebyla tak daleko od své rodiny. Věděla jsem ale, že kdybych to nezkusila, celý život bych přemýšlela nad tím, co mohlo být.
Věřila jsem, že vzdělání může změnit můj život, a právě to mi dodalo odvahu vystoupit ze své komfortní zóny. Ze začátku to bylo děsivé, ale když se dnes ohlédnu zpátky, vím, že to bylo správné rozhodnutí.
Pokud právě teď tvůj příběh čte někde na světě mladá dívka, která má pocit, že o její budoucnosti rozhodují ostatní, co bys jí chtěla vzkázat?
Řekla bych jí, aby nikdy nepřestala věřit sama sobě. Někdy život nebude jednoduchý a lidé ti možná budou říkat, že jsou tvoje sny příliš velké. Ale nedovol, aby tě to zastavilo.
Pokud dostaneš příležitost studovat, uč se co nejvíc. Věř sama sobě, pracuj na sobě a neboj se vydat vlastní cestou. Nemusí to být jednoduché, ale bude to stát za to.
Děkuji ti, Aarati, za tvou otevřenost a za to, že ses s námi podělila o svůj příběh.
Tento rozhovor navazuje na příběh, který jsme poprvé sdíleli v článku Dívka Aarati: Světlo z Nepálu, kde jsme popsali, proč Aarati opustila Nepál a jak začal její nový život v České republice. Rozhodli jsme se toto pokračování vydat v češtině i angličtině, aby se mohlo dostat i k dívkám za hranicemi České republiky – možná i k některé, která právě dnes stojí před podobně těžkým rozhodnutím.
Jméno Aarati je spojeno s hinduistickým rituálem světla, které zahání tmu. Doufáme, že její příběh přinese trochu světla i dalším dívkám, které hledají odvahu vydat se vlastní cestou.
Co můžete udělat vy?
👉 Pokud vás příběh Aarati oslovil, zvažte jeho sdílení. Možná se dostane k mladé ženě, která právě potřebuje slyšet, že budoucnost, kterou pro ni vybrali ostatní, nemusí být jedinou volbou.
👉 Pokud byste Aarati chtěli nabídnout relevantní stáž, juniorskou pozici v účetnictví nebo jinou příležitost související s jejím studiem, ráda vás s ní propojím. Napište mi na [email protected].
👉 Pokud i vy přemýšlíte, jak ve své organizaci vytvářet férovější prostředí pro lidi, jejichž potenciál zůstává často přehlížený, rádi vám s tím v HR Brainstorming pomůžeme. Věříme, že podpora může mít mnoho podob – od vzdělávání a mentoringu přes pracovní příležitosti až po obyčejnou důvěru v něčí potenciál. Právě taková podpora může někdy změnit celý lidský příběh.
Leave a Reply